S dovolením si vypůjčím sto let starou myšlenku Adolfa Loose z textu „Art and Architecture“, kde píše, architekt je řemeslník, jehož úkolem je sloužit lidem a své době. Tento postoj souvisel s jeho kritikou ornamentu a s přesvědčením, že architektura má vycházet z účelu, praktičnosti a potřeb uživatelů, nikoli z touhy po dekorativním uměleckém efektu. Na tuto myšlenku navazujeme svoji tezí tak, že architektura je zčásti umění, ale především řemeslo, které musí stát na znalosti provozních vazeb v budově, technických znalostech a pochopení konstrukce. Prakticky si to můžete představit tak, že když navrhujeme dům, postupujeme takto:
(1) V první řadě hledáme okolní souvislosti. Jak jsou okolní budovy umístěny na pozemcích, jak jsou vysoké, jaký mají tvar. Není důvod být apriori odlišný, pakliže už existuje vyhovující racionální řešení. A jestli ne, pak vytvořme originál.
(2) Následně řešíme vnitřní uspořádání budovy, dispozice. Ty musí jednoznačně vycházet z provozních vazeb v budově a vně budovy.
(3) Výsledkem kroku 1 a 2 je základní hmota stavby, která se „tesá“ a upravuje do úhledných a smysluplných fasád.
Je to postup, který jsme nevymysleli. Osvojili jsme si jej. Používáme jej, protože je osvědčený a vede bezpečně k cíli. Tím cílem má být stavba, která nedělá ústupky ve své funkci ve prospěch vzhledu. A je to stavba, která přirozeně navazuje na své okolí.
