Zdaaar, chlapi!

Jedni se přou o to, zda je architektura víc umění anebo řemeslo. Jiní, jestli forma následuje funkci anebo dokonce, že umí změnit společnost.
Nevím. V mém životě hraje architektura roli jakéhosi jeviště, kulisy, pozadí… lidských osudů, se kterými se mám možnost při své práci setkat. Jsou to osudy klientů, kolegů, stavitelů, řemeslníků, úředníků, odborníků… celá plejáda životů, která vytvoří kolem jednoho domu mozaiku mnoha barev a odstínů. Jedinečnost této scenérie spočívá v tom, že se s každým, opravdu s každým domem proměňuje.
Dva roky svého života jsem s úžasem sledoval, do jaké mozaiky barev a životů se příběh apartmánů Kvilda poskládal. Je to obraz symbiózy a pozitivity. Každý jeden osud, kamínek mozaiky, byl nepostradatelný a svým přičinlivým přispěním vedl k celkovému obrazu.

Dalším atributem tohoto příběhu je geniální moment, kdy se schází v jediném okamžiku ambiciózní zadání a hodnotné prostředí, kde se má zadání realizovat. Tento atribut vede příběh ke zřetelnému úběžníku: dům, který je pevný v „kramflecích“. Dům, který si je jistý sám sebou. Ví, co představuje, a proto vystupuje sebevědomě a nabízí zázemí pro uživatele, kteří ho umí ocenit. Na druhou stranu velmi dobře ví, kam patří, kde se ocitá a chová se podle toho. Způsobně.

Příběh domu apartmány Kvilda začal před dvěma roky, ale stále je na úplném začátku. Dokonce ani s vybudováním objektu, jeho příběh ještě pořádně nezačal. Ten skutečný příběh domu totiž napíší jeho obyvatelé.